středa 15. listopadu 2017

Jako den a noc

Zdravím všechny příznivce a čtenáře blogu. Jak sami vidíte nestíhám moc psát nicméně dnes mám po nočním kojení pocit, že musím. Včera se nám Viktorek(2 měsíce a 16 dní) z bříška přetočil na záda. A nebylo to žádné plácnutí normálně řízené otočení. A to vše prosím 4* za sebou. Pak spal několik hodin byl úplně zmožen.:D A dnes se chtěl pochlubit tatínkovi tak to prosím všechno opakoval. No nádhera co dodat. Váží už 7kg :o) a měří to přesně nevím, ale roste před očima. Je to žravec a pořád by mohl.:D No za to Víteček ten je velice skromný. Stačí rohlík nebo BA(rozuměj chleba) občas aby se neřeklo polévku a když je hodně dobře naladěný i druhý. Jinak období vzdoru je v plném proudu, ale už docela zvládáme i dny kdy není žádná scéna. Je velice vnímavý a chápe spoustu věcí. Konečně začal kývat hlavou, že ano když souhlasí a není všechno jen nenenenenene. Je to pořád velký pomocník a miláček celé rodiny. Jak jinak, že? Nejde nemilovat.:D Pořád někde jezdíme, lítáme prostě žijeme. Dnes jsme se konečně dostali na odběry druhé kolo( potřebujeme zjistit zda nemá alergii a celkově zda je v pohodě) a hurá stal se zázrak. Doktorka mu píchla tak šikovně že krev přímo cákala. Na všechny a nabrala dvě ampulky. To se ještě nestalo. Štítnou žlázu má zvýšenou tak uvidíme co s tím vymyslí. Vyrostl má 89cm juchů a už si otevře všude dveře. Oouuu.:( to už tak příjemné není neboť se musíme doma zamykat. Víťa rád utíká na chodbu atd.. No to jsem zase odbočila a pak jsme jeli na kožní. Úplně moc se mu zhoršil ekzém. Už je to neúnosné. Doktor se podíval zahájil novou léčbu jsem zvědavá co z toho bude. Potom jsme jeli domů kluci spali v autě já stihla ještě nakoupit látky na tepláky a možná i mikiny. Uvidíme co zvládnu a jak to půjde. No a před domem nevím na co jsem myslela kam jsem čučela jsem chtěla přibouchnout dveře a jaksi jsem tam zapomněla palec. A jenom dveře udělali cuc. No ale nevěděla jsem jestli mám brečet nebo skákat do patra jak mě to bolelo. A bolí ještě ted. Akorát už o hodně míň. Teda když se toho nedotknu což je docela sranda když musím chovat jednoho nebo druhýho, přebalovat jenoho nebo druhýho atd. Ale už je to všechno takový lepší. Už jsme schopni se vypravit i za třičtvrtě hodiny což je úspěch a když se daří i nachystat se na čas. V neděli jsme byly na výletě v Chrudimi a setkali jsme se tam z milými lidmi v krásné kavárně s úžasnou hernou pro děti. Paráda den. No v restauraci Vítek řádil a dvakrát se komplet polil birellem. Poprvé to bylo v pohodě jsem ho převlíkla. Po druhé mi ruply nervy a chtěla jsem jet domů. Sakra lump jeden. Naštěstí jsme v autě usušili a nemusel chodit nahulatý. A co vánoce? No blíží se. Jaksi moc rychle. Pro děti to máme vyřešené už dávno teď už jen dokupujeme věci praktické. Ale co z ostatnímí. Ani nevím. Ale na tu radost ve Vítečkových očích se moc těším. Měla bych jít spát jsem se jaksi rozjela. Tak děkuji za návštěvu a dobrou noc
1.Kluci moji.:*
2.Znakování z léta
3.Pražáci z dědečkem(podoba Viktorka  a dědu je neskutečná a narozením jsou od sebe jen 2 dny)
4.Spolu při kravinkách.:D
5.Fotorámeček dárek pro mamku ke kulatinám
6.Víťa zkouší bráchovu postýlku :D
7.A rád sedí v jeho sedačce do auta.:D
8.Viktorkovo poprvé.:D







úterý 3. října 2017

Jak to zvládáme?

Nejčastější otázka hned po tom kojíš? Tak pěkně po pořádku. Nevím kolik mám času tak musím psát svižně jak myšlenky budou přicházet. Víteček utekl k babičce a dědovi do přízemí a Viktorek zmožen konečně usnul. Oběd už je téměř uvařen ah ano vím že jsou dvě hodiny odpoledne.:D Nicméně u nás je úspěch už jen to, že je oběd. Takže jak to zvládáme? S vypětím sil. Večer padáme troufnu si říct, že všichni na ústa absolutně vyčerpáni, ale na druhou stranu je to každý den kousek po kousku lepší. Už zvládáme chodit ven. A jak to dělám? No normálně Viktorek jde do šátku a Vítek do kočárku. Já jsem spocená až na ponožkách, ale kluci vypadají spokojeně takže pohoda. Ale trvalo to než jsem našla způsob jak na to. Protože Vítek je zaprvé zdrhací typ a za druhé se mu moc nechce chodit. Ujde kousek, ale všude zastavuje u každých dveří klepe. A do obchodu to máme kilometr tam a kilometr zpět. A na to já nemám nervy. Takže aspoň tak. Zítra nejspíš vyjedu z oběma do města. Poprvé a sama. Jsem sama zvědavá jak to dopadne a jak zvládneme. No musíme nic jiného nám nezbyde. Auto nemáme jezdí manžel takže pěkně autobusem.:) A k otázce druhé. Ano kojím. Ve dne v noci.:)) A věřím, že ještě dlouho budu. Příští týden si nás pozvali na genetiku vyučovat mediky. Moc se těšíme. To bude panečku pořádný výlet. No nic můj čas vypršel. Mějte se všichni usměvavě i když prší.

čtvrtek 7. září 2017

Jak Víteček bráškovi na svět pomohl

Dnes je to přesně týden a pár hodin co se na svět podíval náš druhý synek Viktor. Všechno začalo o den dříve tedy ve středu 30.8. Ráno jsem s velkou radostí zahájila pečení jelikož u nás byla pouť tak abychom měli aspoň domácí sušenky. Víteček jako velký pomocník míchal těsto a podával a pomáhal a ochutnával. Užívali jsme si spolu a bylo to moc fajn. Potom jsem ho zanesla k babičce, protože přeci jen vytahovat plechy no aby se něco nestalo. Vše se podařilo nic se nespálilo takže bezva. Zbylo mi kousek těsta tak jsem chtěla potěšit Vítka. No nikdy by mě nenapadlo co způsobím a přísahám, že už mu nedám ani ochutnat. Leda bábovkové to není tak tuhé. Víťa když mu něco chutná tak je jak rybičky. Narve si plnou pusu. Bože můj!! Babička křičí on se dusí. Tak jsem stoupla ještě celkem v klidu jsem ho bouchla do zad-nic. Bouchla jsem víc-nic. Hlavou dolů-nic. Viťa vyvalil oči nedýchal modral. Nebyla jsem schopná zavolat ani sanitu ani uvažovat začal jsem panikařit. Strčila jsem mu prsty do krku trochu lepší, ale nic. Popadla jsem ho a utíkala za sousedkou. Nevím proč prostě mě napadlo, že jen ona mi může pomoci. Křičela jsem na něho ať mi neumírá. JO a byla jsem v 39+3 týdnu. Takže i když jsem se snažila moc utíkat rychle nešlo. Nicméně jak jsem s ním házela a mačkala ho stal se zázrak poblinkal se a tím se zachránil. Takže jsme doběhli k sousedce já udělala špatný krok a byl konec. Už jsem bez bolesti nemohla jít. Seděla jsem úplně absolutně otřesená klepala jsem se plakala radostí i stresem. No nemám ani moc slov jen si na to vzpomenu. A tak jsem po půlhodině došla domů napsala manželovi ať přijede z práce dřív. A jelo se směr Šternberk. Vítka jsme nechali doma neb po tak hrozném zážitku usnul a spal jak mimino. Pan doktor mě vyšetřil naznal, že to bych neodrodila a naplánoval císařský řez na druhý den ráno. Tak jsem přežila dlouhou bezesnou noc plnou výčitek, pochybení, strachu. Ráno za neskutečné bolesti jsme provedli ze sestřičkou to nezbytné. Bla neuvěřitelná a vše jsme spolu zvládli, ale byl to horor. A jelo se na sál. Píchli mi do páteře injekci fuj a já ochrnula na spodek.:) A už jsem jen čekala a poslouchala co bude. Za zády anesteziolog vykládal jak hlídal vnoučata a ve předu dva doktoři vykládali vtipy a mezi řečí si říkali podej mi kůži. NO zážitek. Ke konci mi povolily nervy a já začala pocitovat neskutečnou zimu. A pak přišel on..VIděla jsem našeho krásného druhého synáčka s vlasy černými jako uhel a hlasem jako zvon. A tím začal neuvěřitelnej chaoz. V porodnici to celkem šlo, ale když jsme přijeli domů. Víťa se ho ještě pořád trošku bojí i když zjistil, že když mu dá dudlík je klid. Tak se vzdal svého dudlíka a pořád mi podává abych mu ho dala. Viktor si vysloužil v porodnici titul nejhladovější dítě a já nejusměvavější maminka. To je moc hezké a moc mě to potěšilo. JO a malý hladovec si málem rozkojil i tatínka.:)) Za dva dny přibral 200g. Oproti Víťovi ten nikdy moc nechtěl jíst je tento kluk otesánek. Tak děkuji kdo dočetl až sem a až budu mít zase chvilku přijdu něco napsat.
1.Viktorek
2.Dnes ráno celý v zeleném
3.Pomocník


úterý 11. července 2017

Jak si uzit dovolenou

Dovolená je od slova dovolovat si.😃 A my to vzali do slova a do písmene. I když chtít po  těhulce a dvouleťákovi zázraky v horách to není jen tak. Švagrová vybírala trasy pro odrážedlo(jakože já). Takže asi tak.:) Každá naše procházka končila pro mě obrovským kopcem na jehož konci byla naše chatka. Ubytování bylo fantastické a personál jedna báseň. I když upřímně řečeno zkrotit takovou smečku (40 lidí z toho 16 dětí) bylo i na ně nejspíš moc. Jeden den při snídani se paní správcová ujala slova a říkala: jsou rozbitá dvě zrcadla,umyvadlo a utrhlé prkénko. No prostě zvěřinec. Větší kluci měli pistole(nerfky) a hráli s tatínky bitky. No tatínkové byli absolutně šťastní. První den jsme zkusili co všechno vydržím. A šli jsme procházkou lesem asi tak něco kolem 5 km mírným kopečkem na rozcestí tam jsme se občerstvili. Víťa si pohrál na dětském hřišti stropil scénu a já jsem se rozbrečela. Měla jsem toho plný zuby hned první den. Naštěstí pohár to všechno zpravil já se uklidnila, malej usnul a mohli jsme jít k chatě. Prudkým kopcem dolů. To tak nebylo moc příjemné. Odpoledne proběhlo seznamování v herně. Myslím tím malých dětí. Víteček si hrál když v tom se objevil Honzík a chtěl se seznamovat. Honzíkovi je 9 měsíců. Plazil se po kolenách k Vítkovi a ten měl paniku v očích a začal plakat. A od té doby byly super kamarádi. U jídla jsme seděli přes uličku u stolků a kluci si spolu povídali beze slov. Bylo to krásné je pozorovat jak na sebe pokyvují hlavou atd. Další den jsme jeli do Jánských Lázní. POdívat se kde teta dříve pracovala, kam chodila pařit a opět procházkou někam na rozcestník kde jsme navázali na stezku Krakonošovu. A to bylo něco..Mě se to moc líbilo. Obrovské židle,stoly,postele a k tomu krásné vyprávění. Prostě paráda. Došli jsme na farmu tam se líbilo Vítečkovi. Bylo tam spoustu zvířátek(poníci,kozy,ovce,prasátka,slepice a vše se kolem nás procházelo. Bylo to super. Sešli jsme do městečka a tam jsme se občerstvili. Pak jsme jeli zpět na chalupu. Jeden den jsem byla tak unavená, že jsme se celý den flákali po chalupě. Další den jsme jeli do Pece pod Sněžkou tam kde je ta lanovka. Bylo tam krásné hřiště pro děti a opět jsme šli stezkou zábavnou kde se plnili úkoly. Bylo to moc fajn. Na zpáteční cestě jsme se schovali v pizerii neb začalo pršet. To už Vítek spal a my si užívali klidu.Ani nevím jak rychle to uteklo. Bylo to velmi náročné, ale bylo to moc fajn. Jsem ráda, že jsme jeli, že jsme dojeli v klidu a pohodě. Za rok nashle Krkonoše...

pátek 21. dubna 2017

20tt

Dnes jsme absolvovali druhou genetickou prohlídku ve Fn Olomouc. Dozvěděli jsme se,že naše další děťátko má dlouhé nohy.😊 ATaky že je zdravé, krásné, čilé. A je to kluk. Víteček bude mít bráchu a doufám, že si spolu budou hrát a budou si rozumět. Taky jsme byly v zoo. No páni to byl výlet. Bylo to perfektní k procvičení naší znakovky. Perfektně znakujeme spoustu zvířátek. Víteček je pravoplatný chodec a mám pocit, že pokaždé ujde o kousek víc než minule. Např.zologickou zahradu prošel opravdu téměř celou. Je to honička mu stíhat a zachraňovat ho, ale i když je to náročné je to tak ohromný pokrok a my jsme neskutečně šťastní. S chůzí souvisí i řeč. Víťa se probudí v noci a má asi pocit,že nám musí všechno říct. Ono mluvit do tmy je nuda. Máme světlo, které reaguje na hlasitý zvuk a toho velmi rád využívá, když je hluboká noc. No zkrátka Víťa rád chodí a mluví jo a ještě ze všeho nejraději chodí na obědy do restaurací. Každou středu po plavání se jdeme odměnit a jdeme s tetou na oběd. Teď naposledy se usadil do židličky a už úplně křičel ham ham. Je to sranda. Některé dny jsou těžší, ale snažíme si to užívat jak jen to jde. Byli jsme společně všichni pozvání do fakultky na vyučování mediků. Přišli jsme do takové velké místnosti a tam sedělo spoustu mladých lidí. Čekala jsem že to bude více o jejich otázkách, ale byly stydlivý takže hlavní slovo jsem měla já a samozřejmě Vítek. Dostal fantastický traktor se kterým se dá dělat spoustu věcí.:) Popovídali jsme jim náš příběh oni se zeptali na co potřebovali a pak jsme jeli domů. Byl to velice zajímavý zážitek a zkušenost a až později jsem si uvědomila co všechno jsem jim neřekla. Příště budu chytřejší. Můj čas u pc vypršel a já musím běžet. Děkuji za přečtení. Přejeme všem krásné chladné dny.

pátek 24. února 2017

Je to rok

Je to rok co jsem psala článek, že mám na ldn kamaráda. Nechtěla jsem úplně rozšiřovat co se přihodilo, ale když jsem si to přečetla tak musím. Ano opět jako by se vrátil čas a já třikrát týdně jezdím na ldn. Jen trošku jiným směrem a za někým jiným. Za svým tátou. Ve svých 53 letech dostal mozkovou mrtvici a protože momentálně potřebuje rehabilitace a hlavně dohled doktorů musí být tam. No není to jednoduchá situace ani pro něho ani pro nás. Ale musíme to brát jak to je a zaplať pánbůh žije. Pokud se bude snažit a bude chtít rozcvičí se a pokud nebude pít má šance že bude vše ok. Pokud ne tak na to snad nechci raději ani myslet. Jelikož zlobí a chce moc domů musely jsme spolu udělat dohodu. Pokud bude hodný bude spolupracovat a poslouchat sestřičky, nebude utíkat a bude jíst zkusíme si ho vzít příští víkend domů. Věřím, že bude spolupracovat,že si dá říct . No uvidíme. A co u nás nového.:) Ano jistě jak už spousta lidí ví čekáme dalšího potomka. Dnes jsme byly na genetice vše je v pořádku a máme dvě krásné fotky. Vítek je úplně perfektní. Je sním momentálně sranda, ale je docela náročné ho uhlídat. Znakujeme snad asi tak 20 slov dokáže naznačit nebo ukázat. Někdy mi dýl trvá než pochopím co tím vlastně myslí, ale je to úžasné. Mít možnost se s ním domluvit i beze slov.Momentálně má deset zubů a tři rostou. Každou středu se jezdíme koupat na bazén a někdy jen tak lenošíme. Hodně čteme a zpíváme. Ale vše tak ab nám bylo hlavně dobře. No někdy je to těžké, ale jindy je to legrace.

čtvrtek 26. ledna 2017

Plavání

Každou středu pokud není malý nemocný jezdíme plavat na bazén do Mohelnice. Jelikož většinou nestíháme a jezdíme na knop a máme kartu ZTP snažíme se toho využívat. Ano není to nic divného ovšem. Ale my musíme mít jako vždy něco extra. Při vjezdu na mini parkoviště, které má dvě místa pro postižené  stojí přesně  uprostřed vjezdu sloupek. Asi proto abych si odřela auto. A ano přesně tak se stalo. Jelikož při vjezdu mi ještě bránilo auto které si stouplo fikaně. Já nechtěla odřít auto cizí a odřela si svoje.:( No nic nedá se nic dělat. Naštvala jsem se s tím že půjdu podat stížnost na úřad. Posílali mě od čerta k ďáblu až nakonec jsem se dostala tam kam jsem měla. No a pán se mi tak trochu vysmál, že si mám couvnout při najíždění. AHA. A když tam stojí auto? Tak mu tam prý klíčkem vyryjte že stojí blbě.! Jsem vyvalila oči. To snad nemyslí vážně. A říkám mu nebylo by jednodušší oddělat sloupek? No víte- ne. Ještě dnes jsem z toho v šoku. A já to musela napsat. Prý máme v plánu udělat větší parkoviště a tam na vás budeme myslet. To je nehoráznost toto. Přeji co nejméně odřených aut a více úsměvů na tváři.:)